Vysychavé mokřady na polích a loukách bývaly kdysi běžnou součástí zemědělské krajiny. V minulém století jsme o mnohé z nich přišli v důsledku kolektivizace a plošného odvodňování. Ani dnes nemají vyhráno: ohrožuje je odvodňování, zavážení nebo někdy nevhodná přeměna na trvalé tůně. Často jde o důsledek nepochopení jejich skutečného významu.

Přitom právě voda zde znamená život pro řadu vzácných druhů rostlin a živočichů. Polní rozlivy dávají šanci například lupenonohým korýšům, jejichž vajíčka mohou v půdě čekat na zaplavení i desítky let. Listonozi či žábronožky patří mezi takzvané „živoucí fosilie“, na Zemi existují stovky milionů let, dnes se však ocitají na pokraji vyhynutí. Na tyto nenápadné živočichy je navázána celá řada dalších druhů, například čejky, kulíci, vodouši a další bahňáci.

Ačkoliv se odborníci shodují, že polní mokřady patří k nejcennějším stanovištím současné krajiny, jejich ochrana zatím není dostatečná. Často leží na orné půdě, většinou na soukromých pozemcích, a jejich přítomnost je brána spíše jako překážka v hospodaření než přínos pro biodiverzitu a zadržování vody v krajině.

I proto Správa CHKO Soutok uspořádala seminář pro místní zemědělce a zástupce obcí, zaměřený právě na problematiku polních rozlivů. Odborníci z Ústavu botaniky a zoologie Masarykovy univerzity a z Jihomoravské pobočky České společnosti ornitologické představili možnosti, jak k mokřadům na zemědělské půdě přistupovat. Následná diskuse potvrdila, že v zájmu nás všech je hledat rozumný kompromis - takový, který umožní zachovat hospodaření v krajině a zároveň dá šanci přežít vzácným druhům.