Dyje kdysi sloužila Germánům i Slovanům jako dopravní tepna, možná po ní pluly i římské legie. Od středověku krajinu měnily povodně, těžba dřeva i regulace řek. Se Slovany, kteří přišli do regionu v šestém století, nedošlo ke změnám ve využívání krajiny a hospodaření v ní, ale zvýšila se intenzita lidského dopadu na krajinu. „Lužní les téměř zmizel, šířily se ruderální druhy, které podporovalo pravidelné vypalování trávy. Původní les už byl dávno vykácený,“ shrnul Libor Petr z Masarykovy univerzity, který zkoumá vliv klimatických změn a činnosti člověka ve střední Evropě. Vrcholem slovanského osídlení bylo budování kamenných kostelů a mohutné kamenné hradby v jedné z nejvýznamnějších archeologických lokalitách na Moravě, v pětapadesátihektarovém hradišti Pohansko. Kámen putoval na místo až z Bílých Karpat s využitím Dyje jako vodní cesty. Stejnou cestou směřovalo i zboží. 
Kolem roku 1040 vznikl hrad Břeclav, zatímco častější povodně proměnily soutok Dyje v neosídlenou krajinu znovu zarůstající lužním lesem. Oblast Soutoku se stala neosídlenou periferií a od novověku Lichtensteinskou oborou. Lokalita je extenzivně obhospodařována, jsou zde pole a louky, na kterých rostou velké duby a lužní les, který se opět podobá složením tomu z doby železné. 
„Právě mozaika polí, luk, solitérních stromů a lužního lesa vytvořila unikátní území uprostřed osídlené krajiny a průmyslového zemědělství s unikátní biodiverzitou. K její ochraně je potřeba přiměřené hospodaření a lidské aktivity. Tomu musí odpovídat i lesní hospodaření, přírodě blízké, bez výsadby monokultur jehličnanů a invazních druhů,“ říká Libor Petr z MU.

Odkaz na článek zde.
Odkaz na projekt v angličtině zde.